Bicí
21. října 2025 ZEMŘEL LUDVÍK MERTA
Spoluzakladatel známé vlašimské kapely Sebranka a dlouholetý hráč na bicí v Kubešově Veselce se narodil v Trutnově 21.prosince 1948. Vystudoval Vojenskou hudební školu v Roudnici nad Labem, obor hra na bicí nástroje a na harfu (maturoval 1968), působil v armádních hudbách v Táboře, v Sokolově a v Holešově u Kroměříže (zde začal dálkově studovat dirigování na brněnské konzervatoři u prof. Aloise Veselého), až zakotvil v Benešově. To už jako dirigent. Tam spolupracoval i s řadou okolních civilních orchestrů, například s Bystřickou kapelou pana Stibůrka, a když byla benešovská vojenská hudba v roce 1993 zrušena, stal se učitelem lidové školy umění ve Vlašimi, kde s kolegou klarinetistou Lubošem Průšou a se zpěvákem Milanem Cacákem sháněli a „sbírali“ muzikanty z okolí, čímž vznikla nová kapela Sebranka, ve které se oba prvně jmenovaní dělili o kapelničení a pečovali o růst její úrovně. V Kubešově hudebním vydavatelství nahráli postupně tři alba: Každý jen tu svou, Muzikant má srdce a V kraji pod Blaníkem. Vedle toho hrál mnoho let na bicí ve Veselce Ladislava Kubeše. Však ten o něm s lítostí nad jeho odchodem svědčí takto:
„My jsme se poznali už v Roudnici. Od roku 1964 jsme byli spolužáci a už tam jsme založili malou dechovku, s níž jsme hráli celé čtyři roky až do maturity. A byl tam s námi i další spolužák, klarinetista Petr Svoboda. Později jsme se opět všichni tři sešli ve Veselce. Když totiž do muzikantského nebe odešel její bubeník Mirek Kympl, řekl jsem, že vím, kdo by ho mohl nahradit, protože hraje na bicí se stejným citem jako Mirek, a že je to můj bývalý spolužák Ludvík Merta. Zavolal jsem mu a byl jsem rád, že moji nabídku přijal. To byl podzim 1999. Až po dvaadvaceti letech mi na našem zářijovém koncertu v Libčanech řekl, že už se na další hraní kvůli zdraví necítí. Jsem mu vděčný, že S Veselkou vedle spousty koncertních vystoupení natočil více než 25 cédéček. Byl to výborný, vždycky spolehlivý kamarád a muzikant a jeho náhlého úmrtí je mi moc líto.“
K tomu prosím dovolte jen pár slov. Kdykoli jsme se u Veselky potkali, usmívali jsme se na sebe. Nejen proto, že jsme (on sošný a široký, já malá úzká nudle) tvořili zvláštní a směšný pár, ale hlavně že jsme si rozuměli beze slov. Ptám se – a doufám v omyl – proč ze světa předčasně odcházejí hlavně dobří lidé. Vzdejme panu Ludvíku Mertovi čest a věnujme mu častou vzpomínku.
Miloň Čepelka.
