KUBEŠOVY BORKOVICE

Kubešovy Borkovice 2024

Koncert u příležitosti 100. narození borkovického rodáka, hudebního skladatele Ladislava Kubeše

Narodil se 24.února 1924 v jihočeských Borkovicích, a čísla hovoří jasně: před sto roky. Ač celé stovky se dožít mu dopřáno nebylo (to dosud málokomu, L.K. zemřel 26.srpna 1998), přece letos vstupuje už do svého druhého století. Není to protimluv ani jen fráze. Díváme-li se na svět přes jeho muzikantský odkaz, je to živá pravda. Vždyť páně Kubešovy skladby a písničky, přes čtyři stovky drobných zvučných perliček, zní někde každou chvíli u nás i v zahraničí. Všude, kde se lidé, pokud je jim dobře, chtějí potěšit ještě víc, nebo naopak aspoň trochu, pokud je jim úzko. Všechny jeho polky, valčíky, mazurky atd., ať zpívané, ať orchestrální, zapůsobí kdykoli kdekoli, protože každým tónem stvrzují, že vyšly svému autorovi ze srdce, že se k nim nenutil, že jsou čisté, pravé a zdravé. Aby ne, když v něm a kolem něho zněly od dětství. Otec Matěj, povoláním cementář, vyvažoval svou těžkou práci hravými lehkými melodiemi a zaséval tak do čtyř synů celé lány not, které byly jak hezké, tak plodné. A nejvíc zakořeňovaly v Ladislavovi, který se pod tatínkovou péčí už jako mladík bez donucování naučil na baskřídlovku, pozoun a tubu a v jeho kapele pak hrál po boku bratrů i strýce a švagra tak přirozeně, jak přirozeně dýchal. V širém okolí svého domova i daleko ve světě, například na cestách s italským cirkusem Belli. Absolvoval tak nejlepší živoucí školu. Později, to už po druhé světové válce, hrál v divadelním orchestru v Českých Budějovicích a v lázeňském v Mariánských Lázních. Brzy začal také s prvními autorskými pokusy, když na vojně sloužil v Jindřichově Hradci, kde byl jeho šéfem skladatel a dirigent Ferdinand Škrobák, tehdy díky rozhlasovým nahrávkám dobře známý po celé republice. Však právě tam vznikla Kubešova Jihočeská polka, jeho skladba snad nejznámější, paradoxně však víc v zahraničí než doma. Úspěchy se ovšem většinou nedostavují samy, musí se za nimi jít i jen škobrtat. Stálo to mnoho práce, odhodlané vytrvalosti a neústupnosti překážkám. Když ho odmítala oficiální orchestrální pódia a studia, hrál dítka své hudební invence veřejně sám a vlastními silami rozepsané je posílal amatérským kapelám po celé republice. Tak ho před padesáti lety poznal i pisatel těchto řádků. Na jeho autorském koncertu, kam stále známějšího úpravce lidových i skladatele vlastních písní pozvala místní kapela Opočenka, jsem spontánní všeobecné a radostné přijímání jeho písní viděl a slyšel na vlastní oči a uši. To jsem ještě ani zdaleka netušil, co všecko se za tím úspěchem a zájmem skrývalo. Jen pro zajímavost si o kousek níž přečtěte výsek z dopisu pracovníků příslušné redakce tehdejšího Československého rozhlasu, který jeho synu, také Ladislavovi, kapelníku mezitím založeného orchestru Veselka, poslali ještě v roce 1987, kdy už měl otec dávno za sebou uznání ze světové výstavy v Montrealu i fakt, že se jeho výše zmíněné Jihočeské polky v podání slavného německého Orchestru Ernsta Mosche prodalo na gramofonových deskách přes milion kusů. V Praze přesto pořád jejich čím dál známějšímu dechovému orchestru Veselka odmítali přístup do nahrávacího studia: „Vážený soudruhu, doménou vašeho souboru by neměly být lidové písně Košilička bílá a Za tou naší stodoličkou. Úpravy těchto skladeb jsou až příliš jednoduché, šedivé a netvůrčí …“ Oj! Konkurentům zabydleným v jejich pohodlných místech lezli asi Kubešové a Veselka až příliš do zelí a že toho staršího v roce 1975 s jeho tehdejší Blaťáckou kapelou pozval ve Vídni do svého sídla sám rakouský prezident dr. Kirchschläger, to novému autorovi v podezíravých komunistických hlavách jistě neprospělo. Dnes je to minulost, u příležitosti stého výročí narození Ladislava Kubeše seniora se tomu můžeme už jen usmívat a radovat se, že dobrá věc se podařila a talent zvítězil nad závistivou lidskou nepřízní. Vždyť například Mezinárodní festival dechových hudeb Kubešova Soběslav, založený na počest letošního jubilanta, má za sebou už osmadvacet úspěšných ročníků a v sousedním Rakousku dokonce dosáhli toho, že se tradice „Jihočeské dechové hudby v Brand-Nagelbergu“ dostala na seznam nehmotného kulturního dědictví organizace OSN UNESCO. (V Brandu mají dokonce krojovanou kapelu pojmenovanou Kubešovanka a pan Jürgen Uitz z Trachtenkapelle Brand tak vlastně pracoval za nás, když o toto uznání usiloval. Zaslouží si vřelé poděkování.) Pověstné boží mlýny melou někdy sice pomalu, ale zato melou bez přestání. A poctivého českého muzikanta Ladislava Kubeše mají na svém štítě. Čest a vděčné uznání jeho práci a památce!

Miloň Čepelka.